Středa 14. 7.

Letošní expedice není vodácká, ale cyklistická. Jejím cílem je cyklostezka podél Dunaje. Přesně její část vedoucí z Lince do Kremže. Prvním problémem, který jsme řešili, bylo, jak dopravit kola do Lince. Po informaci Českých drah, že cesta na hranice stojí přibližně 200 Kč a o padesát kilometrů delší cesta do Lince přibližně 2 000 Kč, jsme se rozhodli použít vlak pouze na hranici a pak pokračovat pomocí doprovodného vozidla Cyrila.

Kola jsme odvezli na nádraží den předem a dnes v poledne jsme si je (s  batohy na zádech a s  dalšími dvěmi zavazadly v ruce) vyzvedli a šli jsme na vlak. Celá cesta, včetně pětiminutového přestupu i s koly v  Českých Budějovicích, proběhla zcela v pohodě. Do stanice Rybník pro nás přijel dědeček a odvezl nás do kempu, kde již čekal Martin s Majkou, Klárkou, Mařenkou a Terezkou. Jen k mému překvapení byli v jiném kempu, než jsem předpokládala.

Petr s Mirkem vyrobili samolepky se znakem naší expedice v různých velikostech. Nalepili jsme je na kola, helmy, auto a tak dále. Večer jsme zašli na dobrou polévku do restaurace a pak ještě šli Petr s Majkou, Martinem a ostatními na procházku. Radek se už tvářil ospale a já jsem zůstala ve stanu.

Čtvrtek 15. 7.

Celou noc pršelo. Bylo teplo, ale pršelo. Zapomněli jsme zavřít stan, a tak se stalo, že když jsme se probudili, měli jsme ve stanu louži, já měla navlhčené boty a Petr měl dost mokrý spacák. Dědeček na tom byl podobně, ačkoliv svůj stan zavřít nezapomněl. Má starší stan s prosakující podlážkou.

Posnídali jsme, vyndali jsme věci z auta do stanu, spacák jsme naopak rozložili do auta, aby uschnul. Pak jsem se všichni do auta poskládali a vyrazili na výlet do Lince. Naštěstí přestalo pršet (jen mrholilo), tak se výlet docela vydařil. Zaparkovali jsme auto, prošli jsme starým městem až k mostu přes Dunaj, a pak dále až ke speciální tramvajce, která vedla na kopec nad městem. Kopec se jmenoval Postlingberg a kromě vyhlídky na město, která ovšem dnes nebyla nic moc vzhledem k mlze a mrakům, nabízel ještě další atrakce. Do skály byly vytesány jeskyňky, ve kterých byly pohádkové postavičky. Děti jeskyňkou vozil vláček ve tvaru dráčka. Kromě dědečka jsme se tímto vláčkem svezli všichni. Radek se napřed bál (nevím čeho), ale pak říkal, že se mu to líbilo. Při zpáteční cestě jsme se zastavili na Lineckém náměstí. Nějací pánové zde hráli šachy s velkými figurkami. Všichni jsme se dívali, a Mirek si neodpustil komentáře, jak to hrajou. Naštěstí mu nerozuměli.

Odpoledne ještě Petr s Martinem a Klárou jeli na kole prozkoumat cestu k Dunajské cyklostezce. Zítra bychom již měli vyrazit na kola a počasí by se mělo zlepšit. Teď večer ale prší.

Pátek 16.7.

Přestalo pršet, dokonce skrz mraky vykouklo sluníčko. Nasnídali jsme se, sbalili stany a naložili je do Cyrila. Klára měla nějaký černý den. Honili se s Mirkem na kole a ještě před odjezdem z kempu si odřela koleno, ruku a trochu i nos. Překlapivě brzy, už v půl desáté, jsme vyrazili. Hned ze začátku jsme se začali trhat, protože Petr s Mirkem jeli rychleji a malá Mařenka pomalu. Vytvořili jsme dvě skupiny, jednu rychlejší (Petr, Mirek, Klára a já) a druhou pomalejší (Mařenka, Majka, Martin). Projeli jsme po silničce ve výstavbě a brodili se v bahně podél bagrů, až jsme dorazili k mostu přes Dunaj. Za mostem jsem jeli již po vyznačené Dunajské cyklotrase, přes Mauthausen do kempu v Au/Donau. Klára při dojezdu do kempu podcenila štěrk a podruhé si odřela koleno. Kromě toho ještě rozbila páčku od brzdy. Martin pak zmizel na kole kupovat novou páčku.

V kempu děti objevily dětské hřiště a bylo jasné, že nebude lehké je odtud dostat. Zvláště sud, který vlastní silou zevnitř roztáčely, působil jako magnet. Jelikož Brňáci šli někam na oběd a nevěděli jsme kam, vyrazili jsme do hospody sami. Objevili jsme jinou než oni. Mluvili tam jen německy a měli jsme tudíž problémy s jídelním lístkem. Po chvíli snahy jsme se se servírkou dopracovali k tomu, že to, co nabízejí je opravdu smažený hermelín, přidali jsem k tomu ještě obyčejný řízek a najedli jsme se všichni. Ty porce byly dost velké : 1 porce = 2 řízky přes půl talíře. Nějaký místní štamgast se s námi chtěl dát do řeči, a když zjistil, že německy to nepůjde, zkusil angličtinu. Moc mu však nešla, říkal, že má venku "touk" a pak nám ukázal psa neboli "dog". S Petrem jsme byli na malém výletě, ujeli jsem asi 10 km. Prohlédli jsme si městečko Mauthausen a dali si zmrzlinu.

Sobota 17. 7.

Počasí se změnilo z deštivého na horké slunečné. Už ráno jsme se dohodli, že se pokusíme najít po cestě nějaké koupaliště, kde bychom se mohli ochladit. Zhruba v půli cesty byla vesnice Mitterkirchen a v ní, jak průvodce tvrdil, bylo koupaliště. Na kraji vesnice jsme potkali dědečka a ten se už od místních dozvěděl, že koupaliště ja asi 2 km odtud. Vydali jsme se označeným směrem a opravdu tam bylo. Jen to nebyly dva kilometry, ale čtyři. Celkem jsme si zajeli 8 km.

Koupaliště bylo velice hezké. Bylo na kopečku nad vesnicí. Mělo pozvolný vstup do vody, písečnou plážičku, uprostřed skokanský ostrůvek s trampolínou a jiný pro skoky do vody. Mirka s Radkem zaujaly velké šachy a hned si zahráli. Dále mělo velký úspěch hřiště, které obsahovalo lanovku, tunel, hrad a pavučinu na lezení. Strávili jsme tam celé odpoledne. Martin pak holky posadil do auta a dědeček s nimi odjel do kempu. My ostatní jsme těch asi 20 km ujeli na kole.

Martin ji zajel dalších 8 km navíc, neboť zjistil, že nemá hodinky a neměl jistotu, zda je nenechal na koupališti. Nakonec hodinky našel v Cyrilovi v kempu.

Kemp se nacházel na kraji městečka Grein. Prošli jsme se trošku po městě, Matrin šel s holkami a s dědečkem na večeři. Radek se tvářil velmi unaveně a nechtěl nikam jít. Tak jsme si dali každý kopeček zmrzliny a vrátili se do kempu. Hrad v Greinu, ve kterém je prý museum lodní dopravy, jsme viděli jen z venčí. V kempu Radek ožil, lezl na houpačky a skluzavky a nemohli jsme jej odtud dostat.

Večer jsem se byla trochu projet, abych zjistila, jak bude nejlépe jet dál. Moje mapa ukazovala další cyklotrasu jen na pravé straně Dunaje, ale některé jiné mapy a značení u kempu tvrdily, že je možné jet po obou stranách řeky. Jela jsem podle značení a po chvíli se mi značky ztratily. Dědeček mluvil s nějakými jinými Čechy a ti tvrdili, že pravý břeh je lepší. Rozhodli jsem se tedy pro cestu po pravém břehu, i když to znamená, že se musíme vrátit 2 km k mostu přes řeku.

Neděle 18. 7.

Rozloučili jsme se s Greinem a jeli dál. Na pravém břehu byla cesta, po které mohly jet i auta, a tak jsem byli domluveni, že dědeček bude čekat na té cestě a asi po pěti kilometrech jízdy naloží Mařenčino kolo. Tak se také stalo a my jeli dál. Cesta byla velmi příjemná, vedla ve stínu stromů a skal. Chvíli jsme jeli po silnici, kde občas jezdila i auta, pak už byla cyklostezka bez aut. Zhruba v polovině cesty do Ybbsu jsme udělali tatrankovou pauzu a pak jsme v pohodě pokračovali. Domluva byla, že potkáme dědečka v Ybbsu, kde naloží odpadlíky. Ve skutečnosti jsme ho potkali už ve Willersbachu. Martin naložil do auta všechny holky a jen s Majkou pokračovali dále. Naše průměrná rychlost se tím zvýšila ze 14 km za hodinu na 20. Již bez dalších paus jsme dorazili do Ybbsu, kde jsme po přehradní hrázi přejeli na druhý a pokračovali až do kempu v Marbachu. Z cesty jsme viděli známé poutní místo Maria Taferl, ležící 4 km nad Marbachem.

Bylo vedro. Průvodce tvrdil, že v městě se nachází koupaliště. Dědeček se zeptal místních a zjistil směr. Bylo to do kopce, ale to nás nepřekvapilo. Začínáme si zvykat na to, že v Rakousku staví koupaliště na kopcích. Také na tomto koupališti se nám líbilo. Měli tam bazén na plavání dlouhý přibližně 25 m a dětské brouzdaliště, které se skládalo ze dvou brodítek spojených skluzavkou. U našich dětí mělo velký úspěch.

Večer Majka odešla s dětmi na dětské hřiště. Martin brnkal na kytaru. Dívali jsme se, jak po řece jezdí menší i větší lodě. Prostě prázdninová idylka.

Pondělí 19.7.

Na dnešní den jsme měli připravenou kratší etapu. Měřila jen necelých 20 km, což snadno zvládla i Klára. Etapa končila v Melku, který je znám starobylým klášterem. Opustili jsem tedy zaběhnuté schéma kolo - koupaliště a podívali jsem se po okolí a navštívili i historickou památku. Oproti včerejšku se ochladilo, vynechání koupaliště nám za těchto okolností nevadilo.

Cesta do Melku byla příjemná. Z počátku jsme jeli po levém břehu Dunaje. Martinovi velmi třískalo kolo, jednu šprusli měl evidentně zlomenou. U Pochlarmu jsme přejeli nový most s dlouhým šnekovým nájezdem. Pak jsem již brzy po pravém břehu dorazili do Melku.

Zašli jsem na oběd do restaurace s hřištěm pro děti, po kterém se hned děti rozběhly, aby ho vyzkoušely. A zkoušely tak důkladně, až si Mirek vysloužil napomenutí, aby malé děti houpal opatrněji a Klára přišla s brekem, že se bouchla do zubů.

Po obědě jsme vzali kola a vydali se do města. Dojeli jsem až ke klášteru, zaparkovali kola a koupili si vstupenku k prohlídce. Pak jsem klášter samostatně prošli a navštívili i velkou zahradu, která ke klášteru patřila.

Po cestě zpátky Martinovi spadl řetěz a do kempu jsme dorazili postupně samostatně. Petr s Mirkem a Radkem zůstali chvíli na hřišti v parku a jsem šla nakoupit. Mirek si totiž přál ovocné knedlíky (po vzoru těch loňských Tondových) a já potřebovala nakoupit suroviny. Nejprve jsem jela do centra, potkala u Sparu Majku s Martinem a koupila jsem tvaroh, vajíčka a trochu rynglí neboť jiné ovoce tam neměli. Pak jsem se ptala v informacích, zda nemají nějaké jiné lépe zásobované prodejny. Kupodivu měli. Ukázali mi na mapě místo místního nákupního centra. Jela jsem tam. Bylo to dokonce a na kopci kromě nákupního centra bylo - koupaliště (kde taky by mělo být jinde než na kopci, že?) A opět vypadalo velmi pěkně. Nakoupila jsem krásné jahody a meruňky a rychle se vrátila do parku, kde už na mě netrpělivě čekali.

V kempu jsem se dali do výroby knedlíků. Docela to šlo od ruky. Nejlepší jahodové byly snědené dříve než jsem ty ostatní dodělala. Ale i meruňkové byly moc dobré. Najedli jsem se a ještě zbyly na druhý den k obědu.

Úterý 20.7.

Poslední den na kolech. Jeli jsem z Melku do Kremže, asi 40 km. Domluvili jsem se s dědečkem, že pojedeme po pravém břehu a že po prvních několika kilometrech převezme Mařenky kolo.

U mostu v Emmersdorfu došlo k malému nedorozumnění. Cesta se větvila na tu na most a na tu pravobřežní. Martin se náhle vydal směrem na most., ale volali jsme na něj a tak se vrátil. Potom říkal něco o tom, že mluvil před chvílí s dědečkem a že dědeček říkal, že je na mostě. To mě trochu udivilo, stále jsme mluvili o tom, že pojedeme po pravém břehu, tak proč by měl být na mostě. Pochvíli dohadů jsme jeli dál a dědečka potkaliv Schonbuhelu, 5 km od Melku. Vysvětlilo se, že nebyl na mostě, ale nad námi, protože cesta pro auta vedla nad cestou pro cyklisty. Ze Schonbuhelu jsme jeli po pěkné cestě. Po Dunaji jela kánoe zhruba stejnou rychlostí, jako my na kole. Vždy jsme ji předjjeli a když jsme čekali na Kláru s Martinem, zase kánoe předjela nás. Pak se před námi objevila vesnice, ve které měli hasiči nějakou slavnost. Zabírala i skoro celou cestu. Když jsme kolem nich projížděli, Klára málem shodila ze stolku hrneček, ale naštěstí paní byla ve střehu a hrnek zachytla. Potom jsem si mohli z dálky prohlédnout zříceninu hradu Aggstein. Vypadala pěkně a pohlednice napovídaly, že je pěkná i zblízka. Byla ale ale vzdálena 300 výškových metrů, bylo opět vedro a měli jsem před sebou ještě půl cesty do Kremže a vidinu koupaliště v Kremži k tomu.

Za Aggsteinem cyklostezka ústila na silnici a to ješta takovou, na které se pracovalo. Byl to zřejmě nejnepříjemnější úsek celé trasy. Na konci tohoto úseku čekal dědeček, naložil Kláry kolo, Kláru a Terezku a odjel. Mařenka si vymohla pokračování v sedačce na kole. Další cesta byla velmi hezká. Cyklostezka vedla kousek podél Dunaje a pak se odklonila do sadů a vinic na asfaltové, ale auty téměř nepoužívané cesty.

V Mauternu jsem přejeli most přes Dunaj a za chvíli byli v Kremži. Již na kraji města jsme narazili na směrovku "kemp" a brzy jsme potkali i dědečka s Klárou a Terezkou.

Koupaliště v Kremži bylo nedaleko kempu, bylo také velmi pěkné (velký bazén, malý bazén, skluzavka, skokanský bazén, brouzdaliště, tobogán, bazén s teplou vodou a ještě další uvnitř budovy). Tak jako ostatní koupaliště, ani toto nebylo drahé. Vstup na odpoledne stál necelá 2 EUR pro dospělého a 1 EUR dítě nad 6 let. Zajímavé na něm bylo i to, že nebylo na kopci.

Také kemp byl velmi příjemný, s vyhlídkou na klášter Gottweig, o kterém opět v průvodci tvrdili, že málokdo odolá a neudělá si k němu výlet.

Středa 21.7.

Poslední den pobytu v Rakousku. Vlak do Prahy měl odjezd v 15:30 ze Znojma. Dopoledne jsme zabalili stany a udělali si malou procházku do centra Kremže. V poledne jsme nasedli do Cyrila a dědeček nás vezl do Znojma na vlak. Ve Znojmě jsem si udělali krátkou přestávku na zmrzlinu, protože Petr tvrdil, že u Kauflandu mají obzvlášť dobrou.

Martin s Majkou, Klárkou, Mařenkou a Terezkou odešly dopoledne na koupaliště. Koneckonců bylo opět horko a Terezka se už od rána ptala, kdy půjdou plavat. Ubezpečili dědečka, že chtějí jet až večer, až nebude horko, že nemusí ze Znojma spěchat. I oni se stavili ve Znojmě na zmrzlinu.

A dobrá znojemská zmrzlina se tak stala tečkou za expedicí Dunaj.